Začněme zdánlivě jednoduchou otázkou: Co vlastně považujeme za slovo? V projektu Beze slov nás zajímají především slova s vlastním lexikálním významem, jako jsou podstatná jména, přídavná jména nebo slovesa. Jejich význam můžeme zpravidla vysvětlit nebo opsat jinými slovy.
Vedle nich však existují také slova gramatická. Jejich význam, použití i způsob vyjadřování se mohou v jednotlivých jazycích výrazně lišit. Někdy dokonce jeden jazyk vyjadřuje gramaticky něco, pro co jiný jazyk nemá odpovídající gramatický prostředek. Například v některých jazycích se pomocí slovesných tvarů rozlišuje, zda mluvčí nějakou událost přímo zažil, nebo se o ní dozvěděl zprostředkovaně. Tento jev souvisí s tzv. evidencialitou, tedy vyjadřováním zdroje informace. V češtině můžeme podobný rozdíl vyjádřit například slovy prý nebo údajně, ale nemáme pro něj stejný gramatický systém.
Nejde však jen o gramatiku. Zvlášť zajímavé jsou také výrazy, které vyjadřují jemné významové odstíny a postoje mluvčího. Například české částice no, vždyť nebo přece často nemají v jiném jazyce přímý protějšek. Podobně je tomu se zájmenem ona ve větě Ona ta politika nebude tak hrozná, jak se zdá. Nejde zde o osobní zájmeno, které bychom do angličtiny přeložili jako she, ale o výraz, který pomáhá vyjádřit postoj mluvčího k tomu, co říká. V překladu bychom jeho význam museli zachytit jinými prostředky, případně by zůstal nevyjádřený. Dalším příkladem je tzv. etický dativ ve větě To ti byla ale podívaná!, kde zájmeno ti neoznačuje příjemce děje, ale dodává výpovědi osobní a expresivní zabarvení.
Nepřeložitelnost navíc závisí na tom, mezi kterými jazyky překládáme. Například německé Schadenfreude nemá běžný jednoslovný protějšek v angličtině, zatímco česká škodolibost jeho význam vystihuje velmi přesně. Znamená to snad, že anglicky mluvící lidé škodolibí nejsou? Ovšemže ne!
Různé jazyky zkrátka nepojmenovávají svět stejným způsobem. Prostředí, kultura a každodenní zkušenosti ovlivňují, pro co si vytváříme samostatná pojmenování. A ani zdánlivě samozřejmé věci, jako jsou čísla nebo barvy, nejsou z jazykového hlediska tak jednoduché. V některých jazycích například neexistuje samostatné základní pojmenování pro modrou barvu – jediný výraz může zahrnovat to, co v češtině označujeme jako modrou a zelenou. To ovšem neznamená, že jejich mluvčí mezi těmito barvami nevidí rozdíl. Jejich jazyk je pouze kategorizuje jinak.
To, že jazyk pro něco nemá samostatné slovo nebo gramatický prostředek, tedy neznamená, že jeho mluvčí daný význam neznají nebo ho nedokážou vyjádřit. Právě proto je třeba brát označení „nepřeložitelné slovo“ s určitou rezervou.
Na otázku jazykové „nepřeložitelnosti“ se podíváme z různých perspektiv – výuky jazyků, překladatelství, lingvistiky, filozofie a literární tvorby. A zajímat nás bude také pohled lidí, kteří od malička vyrůstají / vyrůstali se dvěma či více jazyky.
Tato část se připravuje.
